Jízdy do práce a garážování služebního vozidla v garáži zaměstnance - jak se k tomu postavil Nejvyšší správní soud?

Ze skutečnosti, že vozidla jsou garážována v prostorách pronajatých od zaměstnanců společnosti a že tito jimi jezdí do práce, ještě nelze nikterak dovozovat, že jde o bezplatné poskytnutí motorového vozidla zaměstnanci k používání pro služební i soukromé účely (rozsudek Nejvyššího správního soudu 2 Afs 185/2006-49).

Zajímavý rozsudek vydal Nejvyšší správní soud rozsudkem 2 Afs 185/2006–49 ze dne 31. května 2007 k jízdám do práce a ke garážování služebního vozidla v garáži zaměstnance.

Nejvyšší správní soud rozhodoval případ, kdy firma garážovala svá služební vozidla v místech bydliště svých jednatelů. Jednatelé „eseróčka“ jezdili služebními vozidly do práce a zpět. Správce daně posoudil v rámci daňové kontroly tento případ jako poskytnutí vozidla zaměstnanci pro služební i soukromé účely a požadoval dodanění ve výši 1 % z pořizovací ceny vozidla měsíčně.

Z názoru soudců vyplynulo, že samotný fakt, že garáže jsou v místě bydliště zaměstnanců, nedělá z jízd jednatelů z práce do garáže soukromé jízdy.

V této kauze jednatel „eseróčka“ uzavřel nájemní smlouvy s osobami, které jsou zároveň jedinými společníky a jednateli této společnosti. Předmětem nájemních smluv byl pronájem prostor na parkování služebních vozidel společnosti v garáži rodinného domu, jehož jsou společníci vlastníky. Výše nájmu byla sjednána na 200 Kč měsíčně. Tato vozidla byla využívána k cestám z místa bydliště do sídla společnosti. V místě bydliště společníků a jednatelů nemá společnost provozovnu, v knihách jízd tyto cesty z garáže do sídla nejsou zaznamenány. Proto správce daně dospěl k závěru, že se nejedná o pracovní cesty a doměřil daň ze mzdy z 1% vstupní ceny vozidel.

Krajský soud konstatoval, že z žádného zákonného ustanovení neplyne omezení takového případu, kdy daňový subjekt z nedostatku jiných reálných možností a veden snahou zajistit ochranu svého majetku pronajme garáž, která je v majetku jeho zaměstnance a jejíž umístění se liší od sídla firmy. Aby společnost mohla předmětná vozidla užívat, musely být samozřejmě dopraveny do jejího sídla, a teprve poté tedy může započít služební cesta. Takto viděno je lhostejné, že se tím současně dopraví do práce i jednatelé (zaměstnanci). I takovou cestu je proto nutno hodnotit jako služební a pokud s tím zákon nepočítá, nelze to přičítat k tíži daňového subjektu. Berní úřad navíc nezpochybnil údaje z knihy jízd.

Nejvyšší správní soud se shodl s argumentací obsaženou v odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu v tom smyslu, že je v zájmu žalobce jako podnikajícího subjektu zajišťovat svůj majetek, tedy i vozidla. Z výpisu z obchodního rejstříku, který je součástí správního spisu, je přitom patrno, že předmět činnosti žalobce je takový, že k němu je nutné vozidla využívat (např. realitní činnost, oceňování majetku, nakladatelství, vydavatelství a distribuce apod.). Ze skutečnosti, že tato vozidla jsou garážována v prostorách pronajatých od zaměstnanců společnosti a že tito jimi jezdí do práce, přitom ještě nelze nikterak dovozovat, že jde o bezplatné poskytnutí motorového vozidla zaměstnanci k používání pro služební i soukromé účely. Jak totiž zcela správně uvedl krajský soud, je zcela přirozené, že vozidla musela být k dispozici, což lze docílit pouze tak, že budou každodenně převážena z místa jejich garážování do sídla firmy. Fakt, že tak činili přímo zaměstnanci firmy, je zcela nerozhodný, protože kdyby tak nečinili oni, musel by si stejnou službu zaměstnavatel zajistit jiným způsobem a nepochybně i způsobem výrazně nákladnějším.

Lze tak uzavřít, že pouze z okolnosti, že vozidla byla na základě nájemní smlouvy garážována v rodinném domu zaměstnanců a že jimi byla převážena do sídla firmy, ještě bez dalšího není možno dospět k závěru, že jim byla tato vozidla poskytnuta pro soukromé účely. K takovému závěru by mohly vést teprve další indicie, plynoucí zejména z knihy jízd a z dalších technických dokumentů, týkajících se těchto vozidel. Takovéto zjišťování však správce daně neprováděl a krajský soud proto postupoval zcela správně, když za dané skutkové situace dospěl k závěru, že poskytnutí vozidel zaměstnancům pro soukromé účely prokázáno nebylo.

Další související skutečnosti, a to např. posouzení nutnosti garážování vozidel v domě zaměstnanců žalobce (s ohledem na případné srovnatelné možnosti garážování přímo v sídle firmy), výše nájemného za toto parkování či přiměřenost počtu a ceny jednotlivých vozidel s ohledem na zaměření činnosti žalobce apod., již nejsou relevantní pro toto řízení týkající se daně z příjmů fyzických osob a mohou mít význam při posuzování daňových povinností samotného žalobce.