Správné daňové uplatnění ročních odměn a prémií vyplacených v následujícím zdaňovacím období

Pro správné uplatnění ročních odměn v nákladech je rozhodující, zda na ně vznikl v daném zdaňovacím období právní nárok či nikoliv.

Zaúčtování odměn a dalších mzdových složek do nákladů je závislé na sjednaných podmínkách upravujících vznik nároku na odměny. V praxi se tak řeší případy správného uplatnění odměn a prémií v daňových nákladech, které mají být vyplaceny v následujícím zdaňovacím období, s případným využitím dohadných položek pasivních.
Poplatníky, řešící tento problém, budou zajímat rozsudky Nejvyššího správního soudu, které dávají odpověď na to, v jakém účetním období budou tyto náklady uplatněny v základu daně z příjmů. Seznámení se s rozsudky může vést mnohé účetní jednotky k přehodnocení doposud používaných postupů při účtování těchto účetních případů a jejich správné promítnutí do základu daně případně ke korekci stávajících smluv upravujících jejich nárok. Pro tuto oblast je pro správné uplatnění v základu daně primární jejich účetní zachycení.

V rozsudku Nejvyššího správního soudu 8 Afs 35/2010–106 bylo rozhodováno o případu, kdy podmínkou výplaty odměny bylo ověření účetní závěrky auditorem a dále schválení představenstvem společnosti. To se odehrálo až v následujícím účetním období. Z tohoto důvodu soud dospěl k závěru, že závazek vůči zaměstnancům vznikl až v následujícím účetním období. Způsob účtování a daňového uplatnění odměn prostřednictvím dohadného účtu pasivního je podle soudu v rozporu s účetními a daňovými předpisy. Jediný způsob, jak lze promítnout odměny do nákladů běžného účetního období, je využití institutu tvorby účetní rezervy.

Podle rozsudku 8 Afs 1/2012–58 kritéria pro výpočet nárokové složky mzdy byla dána již předem a byla stanovena jednoznačně a objektivně v závislosti na hospodářských výsledcích. Nárok na odměnu vznikl již splněním sjednaných podmínek. Schválení příslušnými osobami v následujícím zdaňovacím období mělo deklaratorní (osvědčující) význam. Soud ve svém hodnocení uvádí, že z předložených smluv nelze vyvodit, že by nárok na vznik odměny a na její výši závisel na subjektivní úvaze nebo vlastním hodnocení nadřízeného pracovníka. Pro otázku daňové uznatelnosti je přitom podstatné to, že příslušným zaměstnancům vznikl nárok na odměnu již ke konci příslušného zdaňovacího období a není podmíněn skutečnostmi, které nastanou až v následujícím roce. Skutečnost, že nárok na její vyplacení nastal až v následujícím roce, po ukončení účetního auditu, je věcí jinou, nemající vliv na otázku oprávněnosti účtování závazku formou dohadné položky pasivní.

Z výše uvedených závěrů Nejvyššího správního soudu vyplývá, že pokud nevznikl nezpochybnitelný nárok na odměnu, nelze účtovat o dohadné položce, ale pouze o účetní rezervě.
O daňově uznatelné dohadné položce se účtuje pouze v případě nárokové složky mzdy, kdy jsou splněny sjednané předpoklady, vznikl právní nárok na odměny a následné schválení je již pouze potvrzující.