I náklady vynaložené objednatelem ve prospěch poskytovatele služby jsou daňově účinné

Náklady vynaložené objednatelem služby ve prospěch toho, kdo službu poskytuje, lze vyhodnotit jako daňově uznatelné. Rozhodl tak Nejvyšší správní soud v následujících dvou rozsudcích.

Při uzavírání smluvního vztahu mezi podnikateli může být sjednáváno, kdo z nich a případně v jaké výši ponese náklady na zajištění předmětné dodávky.
Obchodní zákoník umožňuje smluvním stranám, aby v souladu se zásadou smluvní volnosti zvolili způsob úhrady nutně a účelně vynaložených nákladů při plnění smluvního závazku. Podle rozhodnutí Ústavního soudu č. II ÚS 686/05, který posuzoval mandátní smlouvu, v zásadě existují tři možnosti kompenzace nákladů vzniklých mandatáři v souvislosti s plněním, které je předmětem smlouvy • náhrada nákladů, které mandatáři vzniknou, je zahrnuta v úplatě sjednané ve smlouvě, • mandatář náklady, jež mu vznikly, vyúčtuje mandantovi, který je povinen mu je uhradit, • mandatáři konkrétní náklady ve smyslu vynaložení vlastních prostředků ke splnění závazku nevzniknou, neboť mandant mu zajistí podmínky pro splnění závazku a případné výdaje hradí sám. Smluvní volnost zakotvená v nálezu Ústavního soudu se uplatní také u dalších typů smluv.

Na výše vymezené možnosti náhrady nákladů se odvolává i Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí 1 Afs 26/2007 – 90 při formulaci svého stanoviska k uplatnění nákladů, které vynaložil daňový subjekt na nákup pohonných hmot spotřebovaných při cestách smluvních zprostředkovatelů uskutečněných jeho osobními vozy, a které podle soudu lze považovat za náklady daňově uznatelné. Soud dovodil, že náklady, které vynaložil daňový subjekt na nákup pohonných hmot spotřebovaných při cestách smluvních zprostředkovatelů uskutečněných jeho osobními vozy, jsou u objednatele služeb daňově uznatelné.
Podle soudu lze sjednat vedle samotné provize také nárok zprostředkovatele na úhradu nákladů; náklady spojené se zprostředkova­telskou činností tak nese zájemce. Jako svým způsobem standardní lze pak vnímat takové ujednání, kdy by zprostředkovatel nejprve nesl své náklady a posléze by je zájemci předložil k vyúčtování. Avšak ani způsob hrazení nákladů, kdy pohonné hmoty uplatní objednatel služby, uvedené právní úpravě obchodního zákoníku nijak neodporuje. Rozdíl je pouze technický, a to pokud jde o časové určení, kdy žalobce hradí náklady na pohonné hmoty spotřebované zprostředkovateli.

Obdobně Nejvyšší správní soud v rozsudku 5 Afs 65/2010 – 138 posuzoval případ uplatnění nákladů na školení svářečů, odpisy svářeček, nákup technického plynu, nájem plynových lahví a ochranné pracovní pomůcky, pokud byly vynaloženy v souvislosti s činností, již pro daňový subjekt vykonávaly osoby samostatně výdělečně činné. Osoby samostatně výdělečně činné současně uplatnily ve většině případů výdaje paušálem v souladu s ustanovením § 7 odst. 9 zákona o daních z příjmů. Soud se nezabýval v tomto případě (stejně jako žalovaná daňová správa) otázkou, zda činnost osob samostatně výdělečně činných nenaplňuje znaky závislé činnosti ve smyslu § 6 odst. 1 zákona o daních příjmů.
Soud ve svém rozsudku uvádí, že skutečnost, že se na výrobě produktů podílely i osoby samostatně výdělečně činné, žádným způsobem nebrání tomu, aby výdaje spojené s touto výrobou byly v prokázané výši pokládány za daňově uznatelné náklady podle § 24 odst. 1 zákona o daních příjmů, resp. v případě odpisů podle § 24 odst. 2 písm. a) zákona o daních z příjmů. Je přitom na dohodě smluvních stran, která z nich poskytne pro danou činnost potřebné materiální zázemí, případně v jakém poměru se strany o tyto náklady podělí. Pokud se ta smluvní strana, která si provedení takových prací objednává, rozhodne z ekonomicky racionálních důvodů poskytnout vykonavateli těchto prací vybavení, neděje se tak zpravidla na úkor daňových příjmů státu, neboť tato skutečnost se musí v obchodním vztahu nepochybně promítnout do ceny, za níž jsou vedené práce prováděny.
Závěr tohoto rozsudku byl uveřejněn ve Sbírce rozhodnutí NSS č. 2/2012.